Metro 2033

Autor: Dmitry Glukhovsky

Nakladatelství: Knižní klub

Rok vydání: 2005

Počet stran: 472

Civilizace je v koncích. Došlo k atomové válce, při které většina lidí na Zemi zahynula. Zachránilo se jenom několik desítek tisíc, které se stáhly do tunelů moskevského metra. Příběh se odehrává v době, kdy od katastrofy uplynul již nějaký čas. Obyvatelé Moskvy se mezitím životu v podzemí přizpůsobili. 

Z jednotlivých stanic se staly samostatné osady podobné starověkým městským státům. Každá má své zřízení, uznává vlastní pravidla a hodnoty podle kterých se řídí. Zatímco některé díky čilému obchodování jenom vzkvétají, jiné obývají lidské trosky prolezlé chorobami. Některé stanice se hlásí k idejím komunismu či fašismu, jinde uznávají Jehova či mýtickou bytost Velkého červa. Stanice metra mezi sebou bojují nebo naopak uzavírají koalice a takto posílené se pouští do boje zase s jinými. 

     "Podlomily se mu nohy, dopadl na pražce, ale za pár minut uchopil muže za límec a vrávoral dál. „Dokážu to, dokážu to, dokážu to, dokážu to,“ mumlal si pro sebe, ačkoli už tomu téměř přestal věřit. K smrti vyčerpaný sejmul samopal z ramene, nastavil ho na jednotlivou palbu, vystřelil a zakřičel: „Je tam někdo?“ Avšak zvuk, který uslyšel, nebyl lidský - v tunelu šustily krysí tlapky a ozývalo se hladové pištění." 

Nepřátelství mezi různými oblastmi metra však nejsou ten největší problém, který zbytkům lidí v moskevském metru hrozí. Vlivem dlouhodobého vlivu radiace se na povrchu živočichové a rostliny proměnily v zabijácké příšery, které se vydávají za potravou. Čas od času se ďáblové, jak těmto predátorům lidé říkají, vydávají také do prostorů metra.

Arťom je mladík, který většinu života prožil pod zemí. Přesto mu v paměti uvízlo několik střípků vzpomínek na “staré časy”, kdy svět byl ještě v pořádku. Žije s otčímem ve stanici VDNCh, kde se jednoho dne setká s tajemným Hunterem. Dostane od něj tajný úkol - do stanice Polis donést důležitou zprávu. Dlouho neotálí, sbalí si nejnutnější věci a vydává se na cestu napříč temnými tunely metra plnými nejen podivných bytostí. 

Dá se říct, že Metro 2033 je postkatastrofickou variací na Tolkienova Hobita. Stejně jako Bilbo Pytlík tak i Arťom musí absolvovat dlouhou a strastiplnou cestu za účelem splnění "vyššího zájmu". Při svém putování potkává prazvláštní osoby, zažije mnoho událostí často s tragickým koncem. 

Oproti Tolkienově knize má však Metro 2033 do pohádky hodně daleko. Glukhovsky prokládá vyprávění snovými vizemi, Arťomovými úvahami o smyslu jeho cesty či o významu samotného bytí. Od počátečních pochybností mu postupně dochází, že pro záchranu zbytků lidstva je třeba vykonat cokoliv i za cenu vlastního života.

Je úsměvné číst komentáře ke knize stěžující si na pomalé tempo a "jiný styl psaní". Metro 2033  není psané prvoplánovým jazykem, na jaký jsme zvláště u bestsellerů zvyklí. Glukhovsky nenapsal román ve stylu strhující jízdy od startu k cíli. I když je vyprávění svižné, na několika místech máme co do činění s hutným a depresivním materiálem.

Celou dobu se zmiňuji o Arťomovi coby hlavní postavě knihy. Pravdou je, že více než mladý cestovatel hraje hlavní roli moskevské metro. Nejsou to totiž pouhé tunely vyhloubené v zemi, v knize vystupuje jako živý organismus mající vlastní vůli. Metro se samo rozhoduje, koho zahubí a koho nechá naživu.  

Na Metro 2033 je možné pohlížet z vícero úhlů pohledů. Především to je úvaha o hledání smyslu vlastní existence v čase, kdy lidstvo balancuje na hraně totální záhuby. Kniha je současně varováním před stále aktuální hrozbou použití jaderných zbraní. V době, kdy agresivní postoje dnešního Ruska budí obavy po celém světě stejně jako před mnoha lety v dobách studené války, mají taková varování smysl a opodstatnění.

Elixír vinaře Salaby

Autor: Petr Jirourek

Nakladatelství: Moba

Rok vydání: 2013

Počet stran: 296

U detektivky odehrávající se ve středověku by se dalo očekávat, že se čtenář dozví víc než jen kdo je vrah. Zvláště pak, když je děj zasazený do Prahy za vlády císaře Rudolfa II. Jak známo, bylo to období rozkvětu řemesel, architektury, umění, ale i méně důvěryhodných oborů, jako třeba alchymie. Petr Jandourek v románu Elixír vinaře Salaby dokazuje, že všechno může být úplně jinak.

Tadeáš z Hájku, dvorní rádce a lékař Rudolfa II. hledá prostředek, který by zbavil císařskou milost dlouho trvající melancholie. Od svého přítele Adama Zalužanského se dozvídá o herbáři obsahujícím recept na lektvar, který tento skličující stav mysli dokáže odstranit. Společně se proto vydávají po stopách apotekáře Brázdy, který údajně herbář nejen vlastní, ale i připravuje zázračný elixír proti trudomyslnosti.

"Jakmile mladý Smrž odešel, uložil se Kuba na lůžko, ale usnout se mu nedařilo. Věděl nyní, kdo si tady ve sklepě v době, kdy byla chalupa neobydlená, zřídil útočiště, stále však nedokázal pochopit, co sem do sklepa v noci Pavla přivedlo. V hlavě mu pořád hlodal jakýsi červíček pochyb a on cítil, že tady něco nehraje. Pavel o barvičky, štětce a štětečky zájem neměl. Jaký byl tedy skutečný cíl jeho návštěvy?”

Vzpomenete si ještě na knihy z dob dětství a dospívání? Pamatujete si na Karla Maye či Julese Vernea a jejich způsob vyprávění? Podobný zvolil i Petr Jirounek v tomto románu. Jednoduchost, naprostá srozumitelnost, místy skoro až naivita řadí Elixír vinaře Salaby do rubriky dětské literatury. Zda je to specifikum pouze tohoto románu nebo autor tímto způsobem píše standardně nedokážu posoudit, jiné jeho knihy jsem nečetl. 

Hlavní důraz je tady kladen na zápletku a průběh vyšetřování vedoucí k odhalení vraha. Autor se nevěnuje hlubším úvahám postav ani byť sebemenšímu popisu prostředí či každodenního života. Pomyslným pojítkem s "opravdovou historií" jsou pouze reálné postavy, které v knize vystupují. 

Setkáme se tady třeba s Tadeášem z Hájku coby moudrým sečtělým mužem snažícím se odhalit dvojici vražd nebo s Adamem Zalužanský ze Zalužan. A to je zhruba všechno. Myslete si co chcete, ale pro mě je toho o  časech vlády Rudolfa II. dost málo. 

Rozbité okno

Autor: Jeffrey Deaver

Nakladatelství: Ikar

Rok vydání: 2009

Počet stran: 440

S nadsázkou lze říct, že informace jsou motorem dnešní doby. Kdo má informace, ten má i moc. Jejich shromažďování a riziko zneužití jsou velká témata propíraná nejen v médiích prakticky denně. Odtud čerpá i Jeffrey Deaver v dalším, v pořadí osmém případu Lincolna Rhyma a Amelie Sachsové. 

Dvojice kriminalistů tentokrát řeší sérii vražd a podle všeho se zdá, že minimálně v jedné má prsty Rhymům bratranec Arthur. Naposledy se viděli před mnoha lety a nedá se říct, že by se rozešli jako nejlepší přátelé. Rhymův příbuzný byl obviněn z loupežné vraždy mladé ženy. 

“Přestože po nárazu kulky do břicha neměla daleko ke zvracení, odbočila Sachsová mezi dvě hrozivě se tyčící haldy z časopisů National Geographic, zalapala po dechu a sklonila se právě ve chvíli, kdy se Gordon dvanáct metrů před ní vynořil zpoza rohu, všiml si jí a s obličejem zkrouceným bolestí vypálil levou rukou další dvě rány.”

Všechno nasvědčuje tomu, že pachatelem je muž s přístupem do databáze největší informační společnosti v Americe. Získané informace používá ke šmírování obětí, kterým pronikne do života, usmrtí a vinu shodí na někoho jiného. Z informací se v rukou tohoto sociopata stává smrtící zbraň. 

Jeffrey Deaver se veze na fenoménu dnešní doby - obavě ze zneužívání osobních a citlivých údajů. Vychází z faktu, že kdo má informace, ten má nad ostatními moc. Ostatně ruku na srdce, uvědomujeme si, kolik toho na sebe prozradíme nejen na sociálních sítích, ale při běžném surfování na internetu? 

Podle zobrazených stránek je možné vytvořit profil člověka a dozvědět se o něm téměř všechno včetně zálib, zdravotního stavu, politického smýšlení, sexuální orientace, nákupních návyků a mnoho dalších informací. A zdaleka nejde jenom o internet. Mnoho o nás prozradí kamery na veřejných místech, mýtné brány či výběry z bankomatů. 

Pro knihy Jeffreyho Deavera je typická dokonalá znalost policejního prostředí, moderních technologií a současných vyšetřovacích metod. Stejně jako ostatní knihy, tak i Rozbité okno je plné brilantních myšlenkových pochodů, strhujících akcí a nečekaných zvratů. Stejně jako jinde i tady si můžete být jisti, že všechno je úplně jinak, než jak se z počátku zdá. 

Deaver používá osvědčený model střídání pohledů několika osob. Můžeme tak sledovat úvahy zločince, Lincolna Rhyma, Amelie Sachsové, ale i policisty, který se vzápětí stane vrahovou další obětí. 

Jenže když něco děláte často, dříve či později se neubráníte opakování zaběhnutých postupů, zkrátka se začnete opakovat. To se stává mnoha autorům včetně Jeffreyho Deavera. Pokud znáte více než dvě jeho knihy, jste ve značné nevýhodě. Můžete si být jisti, že u některých scén budete zhruba vědět, co bude následovat nebo jakým směrem se dějová linie vydá.

V případě Rozbitého okna máte ještě další jistotu. Přestože kniha má více než čtyři stovky stran, její přečtení mnoho času nezabere. Je to ten druh literatury, kterou není potřeba vyloženě číst. Stránky stačí pouze skenovat a nechat se pohltit dějem. 

Nic hlubokomyslného se tady stejně neděje, tak proč se zdržovat? Zda vám taková kniha stojí za přečtení a věnovaný čas si musíte rozhodnout sami. 

Zlá žena

Autor: Marc Pastor

Nakladatelství: Host

Rok vydání: 2014

Počet stran: 248

Kniha Zlá žena na první pohled nabízí hned dva důvody, proč si ji přečíst. První je fakt, že vychází ze skutečných událostí, které se odehrály na počátku dvacátého století v Barceloně. Druhým je postava vypravěče příběhu. Není jím totiž nikdo menší než sama Smrt.

Ve španělské metropoli se ztrácí malé děti. Samo o sobě by to vyvolalo zájem policie a následné vyšetřování, ovšem pokud by se nejednalo o děti prostitutek z nejzapadlejších ulic města. Inspektor  Moises Corvo by se o tom možná ani nedozvěděl, kdyby mu o tom neřekla Giselle, prostitutka, ke které si čas od času odbíhá ulevit od ukřičené manželky.

"Najednou, jako při potratu, vypadne bělostná koule, bim bam, a Enriqueta přestřihne oční nerv. Důlek nekrvácí. Vše je tak čisté; druhé oko jde vytáhnout mnohem snadněji. Přiloží si je ke rtům a líbá je, vycucne a žvýká. V ústech jí vybuchne sůl a ona se na chvíli zakucká, ale nakonec všechno spolkne."

Corvo není žádným vzorem ctností, rád se pořádně napije a v barcelonských nevěstincích je víc než doma. Spolu s kolegou Malsanem se pouští do vyšetřování v chudinských čtvrtích města. Stopy je zavedou do nejdivnějších míst, jaké si lze představit. 

Dostanou se do kasina, kde zákazníkovi, pokud má dostatečnou hotovost, splní i ta nejtajnější přání, ať jsou sebevíc zvrhlá. Corvo se dostane i do ordinace šíleného doktora, který na mrtvolách vykopaných na hřbitovech provádí podivné experimenty.

Marc Pastor se nechal inspirovat skutečným případem upírky Enriquety Martíové  z ulice Ponet, která svého času unášela a zabíjela barcelonské děti. Při vyprávění Pastor ukazuje Barcelonu na počátku století coby město, kde na jedné straně žije smetánka koupající se v blahobytu, na straně druhé jsou chudinské čtvrti, kde lidé umírají na nemoci a podvýživu. 

Vypravěčka Smrt mluví bohatým a neotřelým jazykem, na který si čtenář chvíli bude zvykat. Smrt má smysl pro černý humor, z některých vtípků občas až zamrazí. Dokáže ale ukázat i svoji “lidskou” tvář a se čtenářem se podělí o to, která z postav je jí sympatická více a která naopak méně. 

Někdy zajde pro někoho možná až příliš daleko a dostane se až k hranici nechutnosti. Řeč je třeba o scéně, kdy Enriqueta hodí novorozence do hrnce s horkou polévkou nebo se nechá unést popisem vydloubávání očí.

Říká se, že nejlepší příběhy píše sám život. Kam se na něj hrabou ti nejlepší spisovatelé a fabulátoři. To platí i v případě Zlé ženy. Velký kus práce tady odvedla i postava vypravěče. Ostatně dovedete si představit povolanějšího komentátora lidských příběhů než paní Smrt?

Pařížská hrozba

Autor: Robert Ludlum, Gayle Lynds

Nakladatelství: Domino

Počet stran: 399

Rok vydání: 2003

V pařížském Pasteurově ústavu došlo k výbuchu. Někteří vědci zahynuli, jiní jsou těžce zraněni. Mezi nimi je i Marty Zellernbach, dobrý přítel podplukovníka Jona Smitha. Pod troskami zřícených budov údajně zahynul i Émil Chambord - přední světový odborník v oblasti výpočetní techniky. 

Vědělo se, že těsně před výbuchem pracoval na projektu molekulárního počítače. Pokud by se povedlo uvést ho do provozu, jednalo by se o absolutní převrat a stávající výpočetní technika by byla k ničemu. 

Jon Smith se okamžitě vydává ze Spojených států do Paříže, aby pátral po pachatelích teroristického útoku. Zároveň chce v nemocnici navštívit zraněného přítele. Kromě toho, že je Smith nositelem titulu doktor v oboru medicíny, současně je i agentem supertajné organizace Alfa. 

K výbuchu se sice po čase přihlásí jistá teroristická organizace, ale Smith zjistí, že se jedná pouze o najatou skupinu. V pozadí všeho je někdo jiný, mnohem mocnější. Jeho záměry jsou ohromující - změnit rovnováhu v rozložení sil světových velmocí. K tomu by molekulární počítač byl skvělý prostředek. 

Smithovi bušilo srdce jako o závod. Všiml si čtyř postav. Byly celé v černém, od kukel na hlavách až po sportovní boty, takže je téměř nebylo vidět. Vlekly Thérese, která se divoce vzpouzela, do stejně černé dodávky. Dívka vypadala jako bílá šmouha. Měla pásku přes ústa a statečně s útočníky bojovala.Jon změnil směr a ze všech sil se rozběhl k dodávce a Thérese. Rychle, poroučel si. Rychle!

Pařížská hrozba je třetím případem, který řeší neohrožený Jon Smith společně se svými přáteli. Románu předchází knihy Hádův faktor a Projekt Kassandra. Ve srovnání s předchozími díly této řady jde o nejvíce akční záležitost. 

Pařížská hrozba je strhující čtení, které jen málokdy nechá čtenáře vydechnout. Přiznám se, že na můj vkus je těch přestřelek, bojových akcí či útěků po střechách domů chvílemi až moc. 

Neškodilo by, kdyby autor věnoval více prostoru detailům práce tajných služeb. Někdo by možná uvítal podrobnější popis Paříže a bližší popis prostředí, kde se děj odehrává. Tomu se však Ludlum vyhýbá. Když pomineme pár kusých zmínek o systému výzvědných družic kroužících kolem Země, Informační hodnota knihy je skoro nulová. 

Jenže Ludlum nic takového nedělal v předchozích knihách, proč by s tím měl začínat zrovna tady? Z toho mála, co se čtenář dozví, můžeme zmínit aspoň typy ručních zbraní, které postavy používají. Ludlum vypisuje jejich označení a milovníci vojenské techniky si tak mohou průběžně četbu zpestřovat dohledáváním dalších informací na internetu. 

Coby zdroj informací o světě tajných služeb, jejich praktik a postupů v různých situacích Pařížská hrozba není zrovna ideální. Relevantních dat je tady pomálu. V první řadě to je svižné a zábavné čtení a je jedno, jestli na cestu do práce nebo letní povalování u vody. Za sebe můžu říct, že jsem se skvěle bavil. Dlužno dodat, že druhý den jsem nevěděl, že jsem knihu někdy četl. 

Složka 64

Autor: Jussi Adler-Olsen
Nakladatelství: Host
Počet stran: 520
Rok vydání: 2013

Jussi Adler-Olsen se stává čím dál více slavným a žádaným autorem. Ostatně stejně jako žánr, kterému se věnuje, tedy severské detektivce. Tento dánský spisovatel, který se do širšího povědomí dostal knihou Žena v kleci, patří v současné době mezi spisovatelské celebrity. Filmové zpracování Ženy v kleci jeho hvězdný status jenom podtrhlo. 

 Zajímavé je, že Adler-Olsen vydával knihy dávno před tím, než někdo o severské detektivce slyšel. Z dostupných zdrojů se zdá, že s detektivkou toho měly jen pramálo společného. Je tedy otázkou, do jaké míry je jeho současná literární tvorba plodem tvůrčího přetlaku a do jaké pouhým surfováním na vlně trendu. Ať je jedno nebo druhé, jde mu na výbornou. 

Kousla se do rtu. Už s Ritou měla víc práce, než čekala. Nevážila sice tolik, ale její mrtvé tělo bylo z nějakého důvodu těžko ovladatelné. Zdálo se jí, jako by si ruce a nohy dělaly, co chtějí. Každou chvíli musela zastavit a složit jí ruce zpět na břicho. Nakonec neměla na vybranou a musela jí ruce svázat. Pak už to šlo. 

Komisař Carl Morc, Asad a Rose, tedy policejní oddělení Q tentokrát dostalo za úkol vyřešit několik případů zmizelých osob, ke kterým došlo v osmdesátých letech minulého století. 

Na první pohled spolu zmizení nesouvisí, je ovšem podivné, že k nim došlo v jeden jediný den. Postupně se ukazuje, že tito lidé spolu cosi společného přeci jen měli. Všichni byli více či méně spjati s léčebnou pro duševně choré na ostrově Sprogo. 

Coby chovanka tady také pobývala Nete Hermansenová. Její život byl naplněn řadou příkoří, křivd a utrpení. Všechno začalo v jejích patnácti letech, kdy otěhotněla se svým bratrancem a osud jí přivedl do cesty doktora Curta Wada. 

Tento gynekolog si umínil, že Dánsko očistí od méněcenných lidí, tedy přistěhovalců a osob ze sociálně slabších vrstev. Desítky let tak praktikoval nucené potraty a sterilizace. Nete se rozhodla vzít spravedlnost do svých rukou a vyřídit si účty se všemi, kteří na jejím pohnutém osudu mají vinu. Především pak s Curtem Wadem. 

Kdybychom vedle sebe položili první čtyři knihy řady o komisaři Morcovi, Složka 64 z tohoto porovnání vychází jako nejvíce akční záležitost. Nedá se říct, že by to byl vyloženě klasický thriller, ale na několika místech k tomu mnoho neschází. 

Komorní atmosféra Ženy v kleci je ta tam a místo toho nám Adler-Olsen servíruje jednu strhující scénu za druhou. Najdeme tady také další novinku - komisař Morc si ač nerad musí zvykat, že se z lovce stává štvaná zvěř. 

Zločinec tady není jeden, ale hned několik a ten největší nemá nejmenší chuť se skrývat. Naopak jde proti Carlovi a spol. přímo čelem. Stranou nezůstává ani Carlova bývalá žena Mona, která při dělení majetku hraje s komisařem jakousi hru. Zdá se, Adler-Olsen napsal svoji nejvíce akční knihu. I kdyby jeho psaní bylo bohapusté využívání aktuálního trendu, daří se mu to více než dobře.

Istanbul - Křižovatka cest

Autor: Joseph Kanon

Nakladatelství: Fortuna

Počet stran: 376

Rok vydání: 2013

Erich Maria Remarquea jsem kdysi miloval. Nemůžu tvrdit, že jsem přečetl všechny jeho knihy, ale převážnou části určitě. Když jsem narazil na anotaci ke knize Istanbul - Křižovatka cest, která odkazovala právě k nejoblíbenějšímu autorovi mojí puberty, nedalo mi to a po knize sáhl.  

Konec druhé světové války. Vítězné mocnosti si porcují svět a vytyčují hranice pro své budoucí geopolitické hry. Istanbul, město ležící na hranici Evropy a Asie je pro dostaveníčka tajných agentů jako dělané. Jedním z nich je Leon Bauer, pracovník americké tajné služby. Oficiálně zaměstnanec firmy obchodující s tabákem tady žije již řadu let, ale s koncem války skončila i jeho práce. 

Když už se zdá, že nastal čas na balení kufrů, dostane nový úkol - postarat se o člověka, po kterém jde ruská tajná služba. Leon musí neznámého ukrýt a zajistit bezpečné předání do rukou Američanů. Vzápětí však zjišťuje, že jeho chráněnec není žádný svatoušek. Naopak. Mihai, jak si muž nechává říkat, má ruce až po lokty zmáčené krví nevinných obětí, na jejichž zabíjení se podílel. Leon si tak musí řešit dilema, jak se zachovat. 

Další výstřel zasáhl beton u okraje pytle, Mihai se od něj odkulil. Leon se přikrčil, pak se vrhl k zemi, přitiskl se celým tělem na beton. Na světle ne, ale stejně nekrytí, jeho mozek, měl nepatrné zpoždění za tím, co se dělo, snažil se to dohnat. Takhle je asi vojákům, všechno kolem nich se pohybuje příliš rychle. Zabíjení. Bojí se, aby se nepomočili.

Joseph Kanon popsal poválečný Istanbul doslova jako kouzelné místo. Hraje si s atmosférou a vykresluje místa, která kdoví, jestli ještě dnes jsou k nalezení na mapách turistických průvodců. Při popisu malebných scenérií nespěchá, naopak si dává záležet s každým detailem. Zrychluje jen v momentech jako je přestřelka v přístavu či lezení z malé rybářské bárky na velkou zaoceánskou loď při plavbě po neklidném moři.

Anotace vydavatele knihu přirovnává k dílům E. M. Remarquea. Řekněme si na rovinu, že to je více přáním než skutečností. Tak daleko Joseph Kanon nedošel. Nicméně knihy klasika německé literatury vytanou na mysl ve chvílích, kdy Leon promlouvá ke své ženě ležící v kómatu, či při dialozích s prostitutkou, se kterou se pravidelně schází. 

Leon je nejednoznačná postava, jejíž důvody chování není lehké pochopit. Občas jedná skoro až nesmyslně. Teprve postupem času Joseph Kanon poodhaluje Leonovy duševní pochody a čtenář je konfrontován s jeho vnitřními pohnutkami. Zároveň vychází najevo, že je všechno úplně jinak, než se z počátku zdálo.